Page 23 - LUCKY_9

23
foto: Anna Brázdilová

Natáčení za doby covidové

Objímání se štábem na konci natáčení, dotočná, podá-
vání si rukou na seznámení s herci, přátelské pusinky s
režisérem. S tím vším jsme se museli na dlouhou dobu
rozloučit.
Kdo z vás byl někdy na natáčení, tak ví, že filmařská at-
mosféra při práci je mnohem přátelštější a během natá-
čecího dne je štáb jedna velká rodina. Vše je osobnější a
při naší práci je osobní kontakt velmi důležitý, u mojí po-
zice runnerky obzvlášť. Musím se například seznamovat
s herci a být jim při ruce, starat se o ně a dávat jim infor-
mace, to samé i u režiséra, ale v této době to není možné.
Mluvení s rouškou na obličeji je nanic, každý, komu něco
sděluji, sotva rozumí, co říkám. V životě jsem neslyšela víc-
krát otázku: „Cože?“ než během těchto dní v práci. Náročné je
to hlavně pro herce staršího věku, chudák paní Jiřina Bohdalová ze mě musela být zoufalá. Herci mají
totiž tu jednu úžasnou výhodu nemusí nosit roušky, když zrovna točí.
Kvůli covidu musí celý štáb každý týden podstoupit PCR testy a pak každý natáčecí den ráno anti-
genní. Všem už nám teče krev z nosu a jsme z toho otrávení, přes respirátory nemůžeme dýchat a
není nám rozumět. Na plac k nám byli dokonce přidáni covidoví asistenti, kteří celý den kontrolují, zda
máme roušky a poctivě nám je po několika hodinách mění. Těchto asistentu je mi líto, je to strašně
nevděčná práce, nikdo nemá rád, když ho někdo komanduje, zvlášť když vás „buzerují“ kvůli roušce.
Jak už jsem již psala, v den natáčení je štáb jedna velká rodina, chlapi tam lichotí mladým holkám,
runneři se snaží zalíbit režisérce, rekvizitáři pomlouvají herce, a všichni pijí kafíčka a kouří cigarety, a
povídají si o nesmrtelnosti chrousta. Ve chvíli, kdy se stopne, každý běží udělat svou práci, ale pak se
zase poctivě vrátí do svého cigaretového kroužku a klábosení a sbližování probíhá dál. Na konci natá-
čení si všichni plácají, objímají se, režisér rozdává
přátelské pusinky asistentům režie a hercům a
většinou po sklizení placu se jde někam pít. O
tohle všechno jsme přišli, o tyhle věci co naší práci
dělají tak nějak ikonickou a snovou.

Veronika Lišková Všichni doufáme, že to co nejdříve zmizí, že Jiřin-
ka Bohdalová už bude rozumět, co a kdo ji něco
povídá, že si budeme všichni moct podávat ruce
při seznámení, že budeme jako filmaři pohoršovat
hosty v restauraci. Protože když naběhne filmař-
ská banda do hospody, tak je lepší zmizet.

Anna Brázdilová