Page 21 - LUCKY_9

21
Zamilovat se špatně

„Kde je k čertu ten pitomý vlak,“ řeknu si jen tak pro sebe. V tom se za mnou ozve neznámý hlas: „Říka-
la jste něco?“ Rychle sebou škubnu a otočím se. Stojí za mnou krásný urostlý hnědovlasý muž mého věku. Za-
koktám se, nevím co říct. Myslela jsem, že na nástupišti stojím sama. Cítím se trochu trapně, ale nechci to dát
znát. Muž si uvědomí, že mé odpovědi na jeho otázku se asi nedočká a začne se usmívat. Přidám se k němu.
Stále se na sebe díváme, ale ani jeden z nás nic neříká. Náš oční kontakt přeruší pozdní příjezd vlaku.
Konečně je tady, pomyslím si a vydám se do prvního vagonu. Procházím kolem jednotlivých kupé a
překvapí mě, že oproti jiným dnům je dnes noční vlak poněkud plný. Kupé, ve kterém mám rezervovanou mís-
tenku, je ale úplně prázdné. Na jednu stranu jsem za tuto možnost ráda, ale přijde mi to trochu děsivé. „Máte
tu volno?“ osloví mě muž z nástupiště. Tentokrát už nesmím mlčet, přikážu si. Vydám ze sebe ale jen prosté:
„Ano.“ Chvíli mlčíme, ale po několika minutách navážeme konverzaci. Je až neskutečné, jak si spolu rozumí-
me a máme si, co říct. Připadá mi, jako bych Patrika znala už spoustu let. Bolí mě břicho z toho, jak se musím
pořád smát. Opravdu se mi moc líbí, je vůbec možné, že bych se do něj mohla tak rychle zamilovat? Položím si
v duchu tuto otázku a Patrik si z protější sedačky přisedne vedle mě.
Jsem nervózní. Naše seznamování jde až moc rychle. Před chvílí jsem si byla tak jistá, ale najednou
zpanikařím. Patrik mě vezme lehce za tvář a opravdu pomalu se ke mně přibližuje. Naše rty se náhle spojí. Je
to opravdu krásný pocit. Z jeho rtů cítím mentolovou chuť. Mé obavy jsou z ničeho nic pryč a já si přeji, aby
tahle chvíle nikdy neskončila. „Auuuu,“ zakřičím po tom, co nás od sebe odtrhne prudká zástava vlaku, a já se
bouchnu hlavou o okýnko. „Jsi v pořádku?“, zajímá se o mě Patrik. „Ano, jsem. Jen si musím odskočit,“ odpo-
vím. Patrik za mnou ještě volá, jestli nemá jít radši se mnou, ale to už jsem na cestě k toaletě.
Přiložím si na čelo kapesníček namočený studenou vodou a doufám, že to mou bolest ztlumí. Vlak se
rozjede. Trochu se uleknu a vezmu za kliku. Dveře nejdou otevřít. Začnu na ně bušit a doufám, že mé bušení
zaslechne někdo z cestujících. „Můžete mi prosím někdo pomoc?“ volám, ale nikdo nepřichází. Zkusím dve-
ře znovu otevřít a zjistím, že jsem je zapomněla odemknout. Musím se sama sobě zasmát. Smích mě hned
přejde. Všechna kupé jsou prázdná. Nechápu, kam všichni zmizeli, vlak byl přeci plný. Začínám mít strach, a
tak se rychle rozeběhnu za Patrikem. „Jsem tak ráda, že tu jsi,“ oddechnu si a padnu Patrikovi do náruče. Patrik
se na mě ustaraně dívá. „Celá se klepeš,“ strachuje se a obejme mě pevněji. Lehce se
od něj odtáhnu a podívám se na něj. „Nezdá se ti, že jedeme už moc dlouho? Dávno
jsme měli být v Berlíně.“ „Emmo, vím, že ti to teď připadá nevysvětlitelné, ale ty budeš
v pořádku. Musím ti něco…“Patrik nestihne doříct větu. Ozve se obrovský hrom a vlak
se rozjede obrovskou rychlostí. Musíme si sednout, abychom nespadli. Začnou blikat
světla a ze všech stran jsou slyšet nepříjemné skřípavé zvuky. Se zavřenýma očima
držím Patrika pevně za ruku a chci, aby bylo po všem.
Otevřu oči. Všude blikají červená a modrá světla. Pomalu se zvednu ze země a
uvědomím si, že tu se mnou není Patrik. „Patriku,“ křičím do všech stran. Uvidím před
sebou vykolejený vlak a spousty vystrašených, zraněných i mrtvých lidí a pár brečících
dětí. Je tu zmatek. Rychle se rozeběhnu k vlaku a hledám Patrika. Doufám, že se mu
nic nestalo. Nemůžu ho nikde najít, běhám tu pořád dokola a nic. Do očí se mi dostá-
vají slzy. Najednou do někoho narazím. „Slečno, jste v pořádku? Jak se jmenujete?
Pojďte se mnou, doktor vás vyšetří,“ mluví ke mně neznámý muž. „Jsem Emma Weber.
Kde je Patrik?“ ptám se toho muže. „Kdo je Patrik? Cestoval s Vámi?“ ptá se muž.
„Ano, byli jsme spolu v kupé 13.“ Muž se zmateně dívá do papírů a pak mi oznámí to,
co si dodnes nedokážu vysvětlit. „Slečno, jste si jistá? Kupé 13 je pro cestující uzavře-
né, máte u sebe jízdenku?“ Zašmátrám v kapse a podám tomu muži mou jízdenku.
„Slečno, tady došlo asi k nějaké chybě, na jízdence máte napsané kupé 12, musela jste
foto: MKP se při vykolejení bouchnout do hlavy, pojďte se mnou.“ „Ne, to není možné, byla jsem
tam já a Patrik. Vysoký hnědovlasý muž okolo dvaceti pěti let.“ Jsem z toho zmatená.
„Nechci Vás strašit, ale přesně před deseti lety byl v tomto vlaku v kupé 13 zavražděn mladý muž, proto je toto
kupé uzavřené, nemohla jste se tam dostat.“ Najednou mi dochází, že po celou cestu nepřišel průvodčí, a proč
se možná odehráli ty děsivé věci. „Měla jste štěstí, slečno, jste jediná, kdo z prvního vagonu přežil.“ Zastaví
se mi srdce a znovu se podívám na vykolejený vlak. Všechny vagony jsou celkem v pořádku, jen ten první je
rozpadlý na několik částí a je zavalený rozpadlým kamenným mostem. Ztuhnu. Nedokážu pobrat, co se prá-
vě stalo. Jsem si, ale stoprocentně jistá, že jsem seděla s mužem jménem Patrik v kupé 13. Vytáhnu z kapsy
mobil, který je překvapivě funkční i přes prasklý displej a snažím se na internetu vyhledat jméno zavražděného
cestujícího. Zastaví se mi dech, píše se tam Patrik Mayer. On byl duch. Podlomí se mi nohy. Poslední, co si z
tohoto dne pamatuji, je jak mě sanitka odváží pryč od této tragické a pro mě nevysvětlitelné nehody.

Natálie Šámalová