Page 16 - LUCKY_9

16

foto: internet

Spánková paralýza

Já osobně jsem spánkovou paralýzu zažila dvakrát a bylo to to nejnepříjemnější v mém životě. Když mi
bylo necelých sedmnáct let, stěhovaly jsme s mojí mamkou byt. První noc jsme spaly v jedné místnosti. Já
spala na matraci na zemi a naproti mně byly dveře. Zavřené. Po náročném dnu jsem celkem brzy usnu-
la, ale asi za hodinku začalo peklo. Probudil hlasitý výkřik a bušení do zdí. Celá vystrašená jsem chtěla
zavolat mamku, ale z mých úst nevyšlo ani slovo. A nemohla jsem se ani hýbat. Co se to děje? Proč jsem
připoutaná k zemi? A proč pořád slyším ty odporné zvuky? Ze všech sil se snažím křičet nebo se alespoň
pohnout, ale marně. V tu chvíli se rozrazily dveře, vyběhl z nich ďábel, vydával nechutné zvuky a běžel pří-
mo ke mně. Sedl za mou hlavu a začal se mnou třást. Vše se zdálo naprosto reálné. Najednou, z ničeho
nic vše, jako lusknutím prstu, přestalo. Byl to sen? Byla to skutečnost? Odůvodnila jsem si to jako lucidní
snění, vše po chvíli vydýchala a se strachem usnula. Ráno jsem začala pátrat po tom, co se to vlastně
dělo a dozvěděla se, že je to tak zvaná spánková paralýza a že nejsem jediná, které se to stalo.

Jenže to nebylo všechno. Nedávno jsme se opět stěhovaly. V mém novém pokoji mě v noci probudil pocit,
že kolem mé postele postává spousta lidí, divně na mě koukají a celá postel se přitom nepříjemně tře-
se. Uvědomila jsem si, k čemu se schyluje, a zpanikařila. Naštěstí jsem si uvědomila, jak mohu paralýzu
zjemnit – něco jsem si už o ní přečetla. Mrkala jsem a zapojovala co nejvíce mozek, abych se co nejdříve
probudila. Nesnažila jsem se křičet ani se nijak vzpírat – věděla jsem, že mi to k ničemu nebude. Jenže
strach jsem měla snad ještě větší než u první paralýzy. Najednou se moje kočka vznesla nad podlahu,
svítily jí oči a vydávala tak příšerné mňoukání, že mě to rozbrečelo… Tentokrát to sice přestalo rychleji, ale
mně začaly trápit nepříjemné psychické problémy. Zdálo se mi, že mě stále někdo sleduje a měla jsem
pocit, že v místnosti, kde jsem sama, je přelidněno. Pokračovalo to také náhlými panickými ataky. Do-
konce jsem se zabarikádovala ve svém pokoji a týden nevycházela ven. Rodiče samozřejmě poznali, že
nejsem v pořádku a chtěli se mnou navštívit psychologa. Já se ale vzpamatovala a řekla si, že to je jen v
mé hlavě a pomoci si musím sama. Pomáhá to. Občas se mi sice nepříjemné pocity vrací, ale já se snažím
dělat, že neexistují. Spím s rozsvíceným světlem a zamčenými dveřmi. Mám z paralýzy strach, ale už s ní
umím žít. Vím také, jak se jí vyhnout. Nespat na zádech a naproti dveřím, nemít pod hlavou moc polštářů,
mít vyvětráno a dobře zatemněno, nechodit spát v podnapilém stavu, minimalizovat stres a mít pravidel-
ný spánek.

Miloslava Sládečková