Page 12 - LUCKY_9

12

Stejně jako déšť

hledám svůj

domov foto: Internet

Padal déšť. Lidé běželi do úkrytů a déšť je doháněl. Jediný, na
kterém si dal záležet, jsem byl já. Šel jsem dopředu, nevím,
kam a proč, s jediným jasným cílem – nezastavovat se. Pod
nohama se rozpouštělo bláto a podobalo se v tu chvíli tulipá-
nu. Nad hlavou šustily listy stromu a zlaté slunce se bezradně
skrývalo za mraky. Všechno se sloučilo do jednoho velkého
klidného hluku. Cítil jsem chlad, ale nevěděl jsem kde přesně.
A jestli patří vůbec mě. Pokračoval jsem v cestě a bál se, že pokud zaváhám, budu chtít hledat odpověď na to,
proč a kam jdu – budu jako zlomená větev stromu pod tíhou větru a blesku.
Šel jsem a viděl před sebou nějaké stříbrné světlo, které se občas proměnilo do formy cizích kroků, jako kdy-
bych někoho nechtěně pronásledoval. Cítil jsem se jako obyčejný blázen, který se nějakou náhodou objevil
mezi normálními lidmi. Hledal jsem svůj domov. Ne fyzickou budovu, kterou může spatřit každý, ale něco, co
mohlo být jen v milujících očích, v něžných dotecích či prostém úsměvu.
Nevím, co znamená, ztratit se a pak se vrátit k sobě. Nikdy jsem nepoznal teplo, nejedl jsem teplou domácí
večeři a nebyl jsem upoután s někým v rozhovoru tak, aby nepřevažoval jeden, ale mluvili a poslouchali oba.
Zkoušel jsem malovat, jak by vypadal můj domov, ale všechno je tak abstraktní, že to vůbec nedává smysl.
Mohu, pokud chci, hledat ho a věřit v něj stejně, jak dětí věří v Santa Clause, mohu se vydat na severní pól, ale
tam kromě sněhu a pár zanedbaných duší nic nebude. Škoda, že si nemohu objednat domov na internetu,
zaplatil bych si i dopravu. Škoda, že si nelze domov přát k Vánocům či k narozeninám a ráno objevit to místo,
kde se budu cítit bezpečně a komfortně. Místo, kde se přetvářka sama ztratí spolu s kufrem nebude se stýkat s
pohledem.
Déšť. A jo. Zapomněl jsem… Déšť žhavě a nervózně bije do mého obličeje, prochází se po řasách, stéká dolů,
padá na pusu a z brady na zem, kde se míchá s blátem. Déšť stejně jako já hledá svůj domov. Nikdo ho nechce
pustit k sobě domů. Škoda. Vítr vytrhává listy, drobné věci ležící na zemi jako odpad krouží ve vzduchu a poté
je znechuceně hází na jiné místo. Místo, kde by měl být jejich domov, ale on to není. Možná ho má někde jinde.
Škoda, že já ho nemám v obchodu s vánočními motivy, kde bych se ráda ztratil. Škoda, že musíš chodit osa-
moceně po ulicích, po obchodech, koukat do cizích očí a hledat v nich nejen svůj odraz, ale i příjemné emoce.
Nejde přivolat porozumění, pochopení či lásku, pokud je cizí obličej prázdný.
Zastavuju se. Nevím, proč. Zvedám hlavu, nade mnou visí černé nebe plné smutku v srdcervoucím pláči. Tro-
chu níž se nachází bílá budova. Nezářící, nevolající, ale v jednom z oken ukazující postavu blikající vánočními
světýlky.
Teď už vím. Domov je tam, kde nejsi sám a tam, kde je ten, kdo tě vždy posílí a podpoří. Domov je tam, kde žije
láska a pohoda. Domov je tam, kde je respekt a dvě srdce, která visi na rozmalované stěně a nespadne, aby se
rozmlátil na tisíc drobných kousků – po celou tu dobu, kdy oba budou ctít vzájemnou lásku a domov. Jednou a
navždy.

Kamila Khaitová